„Za naší vlády vzrostl hrubý domácí produkt meziročně o 5 %,“ často se chlubí vládnoucí garnitura dané země, když chce ukázat potencionálním voličům, že právě ona je ta zářivá budoucnost národa. Nebo ještě jinak: „Zvýšíme důchody o 500 korun měsíčně, nemocenskou i průměrnou mzdu.“
Jistě vám jsou prohlášení nesoucí se v podobném duchu velmi známá. Aby ne, téměř denně se s nimi setkáváte v televizi, rádiu, novinách, na billboardech, internetu. Jednoduše všude, kam se podíváte.
Proč jsme vůbec zaplaveni takovými informacemi? Špičky národa si totiž moc dobře uvědomují, že jsme si již dávno zvykli všechno přepočítávat na peníze. Valná většina z nás, přiznejme si to, sleduje především svůj vlastní prospěch a klade si spousty otázek: „Vyplatí se mi finančně to, či ono?“
Zašli jsme tak daleko, že jsme dokonce ochotni za peníze vyměnit veškerý svůj volný čas. Klidně jsme v práci denně o několik hodin déle, jenom abychom si udrželi místo nebo si vydělali větší balík peněz. Máme pocit, jako by nám neustále něco unikalo, stále cítím potřebu jakéhosi nedostatku něčeho, co ani sami neumíme pořádně vyjádřit.
Ekonomika je totiž postavena na neustále rostoucí potřebě člověka poptávat nové a nové statky a služby. Pokud bychom se z ničeho nic rozhodli vrátit se o dvacet let zpět a naše potřeby by se skokově snížily, ekonomika by se zhroutila. Krachovaly by firmy, lidé by byli bez práce, bankovní systém by začal hořet jako papír.
Právě z těchto důvodů je nám neustále podsouvána důležitost ekonomických ukazatelů, proto jsme tolik motivováni penězi a vůbec materiální složkou. Žijeme v jakési iluzi peněz a pocitu, že pro ně musíme obětovat vše. Abychom se uživili, musíme se otáčet, neboť cítíme stále větší potřebu shromažďovat bohatství a také stále větší potřebu utrácet.
Proto je ekonomika, když ji vezmeme v celé své podstatě a zeširoka, skutečně páčkou, která ovlivňuje životy prakticky všech lidí na planetě.
